HLAVNĚ ŽE JSI DOMA.
Zůstává doma, aby měla máma radost. Sám se tam ale cítí zavřený a radši nic neříká, protože čeká, že za cokoli, co řekne, zase dostane vynadáno.
Zůstal doma, aby měla máma radost, že je doma. Jenže jemu tam dobře není. Chtěl by ven, mít chvíli pro sebe a nemuset pořád přemýšlet, jestli zase něco dělá špatně. Místo toho sedí s hlavou opřenou o ruku a nechává si všechno pro sebe. Už dopředu si představuje, jak by dopadlo, kdyby začal vysvětlovat, co mu vadí.
Něco řekne a je z toho problém. Zkusí se obhájit a vypadá to, že odmlouvá. Chtěl by jen vysvětlit svůj pohled, ale má zkušenost, že nakonec stejně dostane pojeb. Tak si radši rozmyslí, jestli mu vůbec stojí za to začínat. Někdy má odpověď připravenou, už ji skoro vysloví, a pak ji radši nechá být. Navenek je ticho, jen v hlavě ten rozhovor pokračuje.
Ostnatý drát kolem krku je všechno, co nemůže říct nahlas. Není tam náhodou ani jen proto, aby kresba působila drsně. Obepíná právě místo, odkud má vycházet hlas. Připomíná mu, že promluvit může bolet. Má toho v sobě hodně, ale neví, jak to říct tak, aby z toho nebyla další hádka. A postupně už ani nevěří, že existuje nějaký správný způsob.
Mříže vlevo a pruhované oblečení ukazují, jak mu doma je. Nemusí sedět ve skutečné cele, aby se cítil jako vězeň. Stačí, že má zůstávat někde, kde se necítí dobře, a nemůže o tom normálně mluvit. Jeho přítomnost doma má někomu udělat radost, jenže jeho samotného to stojí čím dál víc sil. Je doma, ale necítí se tam svobodně.
Zeď za jeho hlavou je popraskaná. Není to pokoj, kde by si mohl sednout a konečně si oddechnout. Napětí si nese i do chvíle, kdy je sám a nikdo na něj zrovna nemluví. Pořád se vrací k tomu, co měl říct jinak, co radši neřekl vůbec a co bude muset zase spolknout příště. Rukou si podpírá hlavu, druhou nechává volně přes koleno. Teď už se s nikým nehádá. Je unavený i z rozhovorů, které se nakonec ani neodehrály.
Na hrudi má drobnou křivku umírajícího tepu. Vedle mříží a drátu se dá snadno přehlédnout, přitom ukazuje, co s ním tohle všechno dělá. Postupně mu dochází energie něco vysvětlovat, ozývat se nebo si stát za svým. To ticho není známka toho, že už je spokojený. Jen už nemá sílu znovu rozjíždět to samé.
Máma ví, že je doma. On ví, že udělal, co po něm chtěla. Sedí tam dál a přemýšlí, jak jí vůbec říct, že právě tam se cítí nejvíc zavřený. To, že zůstal doma, ještě neznamená, že je mu tam dobře.
Něco řekne a je z toho problém. Zkusí se obhájit a vypadá to, že odmlouvá. Chtěl by jen vysvětlit svůj pohled, ale má zkušenost, že nakonec stejně dostane pojeb. Tak si radši rozmyslí, jestli mu vůbec stojí za to začínat. Někdy má odpověď připravenou, už ji skoro vysloví, a pak ji radši nechá být. Navenek je ticho, jen v hlavě ten rozhovor pokračuje.
Ostnatý drát kolem krku je všechno, co nemůže říct nahlas. Není tam náhodou ani jen proto, aby kresba působila drsně. Obepíná právě místo, odkud má vycházet hlas. Připomíná mu, že promluvit může bolet. Má toho v sobě hodně, ale neví, jak to říct tak, aby z toho nebyla další hádka. A postupně už ani nevěří, že existuje nějaký správný způsob.
Mříže vlevo a pruhované oblečení ukazují, jak mu doma je. Nemusí sedět ve skutečné cele, aby se cítil jako vězeň. Stačí, že má zůstávat někde, kde se necítí dobře, a nemůže o tom normálně mluvit. Jeho přítomnost doma má někomu udělat radost, jenže jeho samotného to stojí čím dál víc sil. Je doma, ale necítí se tam svobodně.
Zeď za jeho hlavou je popraskaná. Není to pokoj, kde by si mohl sednout a konečně si oddechnout. Napětí si nese i do chvíle, kdy je sám a nikdo na něj zrovna nemluví. Pořád se vrací k tomu, co měl říct jinak, co radši neřekl vůbec a co bude muset zase spolknout příště. Rukou si podpírá hlavu, druhou nechává volně přes koleno. Teď už se s nikým nehádá. Je unavený i z rozhovorů, které se nakonec ani neodehrály.
Na hrudi má drobnou křivku umírajícího tepu. Vedle mříží a drátu se dá snadno přehlédnout, přitom ukazuje, co s ním tohle všechno dělá. Postupně mu dochází energie něco vysvětlovat, ozývat se nebo si stát za svým. To ticho není známka toho, že už je spokojený. Jen už nemá sílu znovu rozjíždět to samé.
Máma ví, že je doma. On ví, že udělal, co po něm chtěla. Sedí tam dál a přemýšlí, jak jí vůbec říct, že právě tam se cítí nejvíc zavřený. To, že zůstal doma, ještě neznamená, že je mu tam dobře.